Srnčí říje 2012 1.část
Srnčí říje 2012
Po loňských zkušenostech jsem na letošní říji lépe připraven a také mám více času, kterého se mi loni nedostávalo. Pořídil jsem si i srnčí vábničku, která by mi měla být určitou výhodou v přilákání srnce na fotitelnou vzdálenost. Za srnčí zvěří začínám vyrážet tentokrát již 20. července. Vydávám se na větrovské louky, kde jsem letos srnčí potkával pravidelně. Stavuje se u mě kamarád, tak ho využívám a po cestě domů mě vyhodí na požadovaném místě. Má to naštěstí při cestě, tak nemusí zajíždět. Sjíždíme z hlavní silnice na vedlejší, která vede k jeho vesnici. Už ze silnice vidím, jak se vedle olší lemujících potok pase letošní srnče. Kamarád mi zastavuje opodál, abychom ho nevyplašili. S díkem se s ním loučím a jdu za srnčetem. Pomalinku se blížím a už ho vidím za zákrutou. Sundávám si batoh a beru jen stativ s fotoaparátem a plížím se k němu. V klidu se pase. Rozkládám stativ a fotím. Po cvaknutí závěrky zpozorňuje a dívá se přímo mým směrem.
Ještě udělám dva snímky a srnče se dává pomalu na odchod a zatahuje do krytu. Vydávám se podle potoka proti proudu a po chvíli spatřuji pasoucí se srnu. Díky balíkům sena ležícím na louce se mi daří dostat blíže. Pořizuji dvě fotografie a čekám, až srna odejde z dohledu a mizím.
Dále pokračuji podél pole s pšenicí a na jeho okraji zasedám na židličku a čekám, jestli se nějaká zvěř neobjeví. Před sebou mám velkou louku a část pšeničného pole, která se ztrácí za horizontem. Po nějaké době přilétá na louku čáp bílý a začíná lovit. Je ode mě daleko, tak to na focení není. Ve skrytu duše doufám, že se ke mně více přiblíží. Po několika minutách se tak děje a já ho mohu sledovat při lovu. Pomalu prochází sem a tam a občas něco menšího uloví v jednom případě i nějakého hlodavce. Je to krásná podívaná, jak ladně našlapuje vysokou travou a loví.
Po přibližně hodině lovu, kdy se ke mně přibližoval a zase vzdaloval, odlétá a já se znovu vydávám na šoulačku. Obcházím remízek, který sousedí s obilným polem. Na jeho okraji se pase mladý srneček. Jsem skryt za vysokou trávou. Srneček sice registruje můj pohyb, ale není si jistý a vyráží mi nejistým krokem vstříc.
Cvaknutím fotoaparátu ho zrazuji a on se dává na útěk. Začíná se stmívat a já se pomalu vydávám k domovu.
Další den vyrážím znovu a procházím louky těsně za vesnicí. Tento den se mi moc nedaří. Se zvěří se moc nesetkávám, až po cestě zpět domů pod velkým remízem střetávám srnce, který se stane jedním z aktérů budoucích příběhů, ale to teď ještě nevím. Pořizuji několik fotografií a pak si každý v klidu jdeme svou cestou.
Druhý den vyrážím do stejných míst, ale tentokrát zasednu na okraji jednoho z remízků. Na místo dorážím kolem osmnácté hodiny, usedám a čekám. Po půl hodině vychází z protějšího lesa mladý srneček a míří přímo směrem ke mně. Dostává se na fotitelnou vzdálenost. Je to mladý nadějný vidláček.
Na chvilku se zastaví, rozhlíží se a pak mění směr a mizí mi z dohledu. Začíná krápat a já skrývám sebe i svůj fotoaparát pod pláštěnku a sedím dál. Po pár minutách těsně přede mnou vytahuje z remízku již přebarvené srnče. Vítr mám dobrý a padající kapky deště maskují cvakání fotoaparátu.
Srnče proto zůstává naprosto v klidu a dává se do osobní hygieny.
Po očistě se pouští do pastvy a za chvilku za ním vytahuje ještě jeho sourozenec. Chvíli se v poklidu pasou v záři slunce prosvítajícího mezi mraky. Slunce se pomalu kloní k západu a déšť ustává. Srnčata začínají být nervózní z nezvyklého zvuku mého fotoaparátu.
Pomalinku se dávají na odchod a zachází za remízek. Čekám dále, ale už se nic neděje.
O tři dny později vyrážím do stejných míst, tentokrát vybaven novým fotostanem, jako každý den v odpoledních hodinách. Stan umísťuji mezi balíky sena, aby nebyl na volném prostoru jako pěst na oko. Před šestou hodinou vychází srna z protějšího lesa. Jde mým směrem a začíná se pást. Než přejde kolem mě a zmizí mi z dohledu, daří se mi pořídit několik fotografií.
Na další setkání čekám přibližně dvě hodiny. Ze stejného místa jako srna vychází stejným směrem srnec. Zastavuje se u prvních balíků a bokem se o ně otírá, poté pokračuje ve své cestě za pastvou a v dáli se připojuje k pasoucí se srně.
Blíží se osmá hodina večerní a slunce se už chystá ukončit svou denní pouť a přenechat vládu nad světem hvězdné obloze. Na balík vedle mě ještě usedá poštolka a pozoruje svým bystrým zrakem okolí. Ve světle zapadajícího slunce zalévajícího krajinu oranžovou září vypadá krásně.
Po chvíli odlétá a já balím fotostan, pořízuji ještě několik fotografií západu slunce a mizím domů.Na další výpravu se dostávám až 1. srpna a to ještě až pozdě odpoledne. Vyrážím jen na lehko se stativem a fotoaparátem a jdu opět do stejných míst jako posledně. Je to hodně nadějné místo s velkou koncentrací srnčí zvěře. Procházím okrajem remízu a vidím, jak z protilehlého remízu vybíhá srna následovaná srncem. Okamžitě zaklekám, sundávám fotoaparát ze stativu a paningem se snažím oba dva vyfotografovat. Daří se mi. Fotografie nejsou bůhví co, ale mám z nich radost.
Srnec žene srnu třikrát napříč loukou a pak mi oba dva v dálce mizí. Dále ještě potkávám dvě srnčata na větší vzdálenost a to je pro tento den vše.
Na srnčí říji se dostávám znovu až za dva dny. Jdu znovu navštívit úspěšné místo a tentokrát si s sebou nesu i fotostan. Parkuji auto, beru věci a vyrážím. Jdu okrajem louky, uprostřed níž se pasou dvě srny doprovázené srncem a opodál ve vysoké trávě je ještě jeden srnec. Srny se srncem mě registrují a dávají se na útěk. Srnec, který stojí opodál, se vydává za nimi. Zabíhají společně do remízu. Pokračuji dále. Když jsem poblíž onoho remízu, slyším rachot, který z něho vychází. Zatím netuším, co se děje. Jsem přibližně 80 metrů od remízu, když se z něho najednou vynořují do sebe zaklesnutí srnci. Toto jsem vážně nečekal a vzhledem k tomu, že jsem chtěl fotit z fotostanu, mám ještě fotoaparát uložený v batohu. V mžiku ze sebe shazuji veškeré věci a rychlostí blesku vybaluji fotoaparát, dávám ho na stativ a cvakám první snímky. Od srnců jsem stále daleko. Rozbíhám se proto v zákrytu za balíkem směrem k nim. Dostávám se na vzdálenost nějakých 40 metrů. Další přiblížení musím provézt přes otevřený prostor. Jelikož jsou srnci plně zabraní do souboje, tak si mě vůbec nevšímají a já se dostávám na vzdálenost nějakých 25 metrů. Rychle začínám fotit, protože brzy může být po souboji. Je to neskutečný fofr. Na chvíli mi mizí i za horizontem, ale znovu se vytlačují směrem ke mně. Zalévá mě neskutečný adrenalin z toho, co se přede mnou odehrává. Ani v nejmenším jsem si nedokázal představit, že mě potká takové štěstí a já uvidím a ještě k tomu nafotím srnčí souboj z bezprostřední blízkosti. Je to neskutečné přírodní divadlo. Ruce se mi klepou, ale foťák mám naštěstí na stativu, a tak se mi fotky daří. Srnci se lítě přetlačují chvíli čelně a chvíli bok po boku a vítěz ještě není znám.
Po notné chvíli přeci jen mírně silnější srnec vítězí a svého soka zahání. Oba jsou vyčerpaní. Zůstávají poblíž a vydechují po lítém boji. Já klečím se stativem mezi nimi a fotografuji je. Jsou tak vyčerpaní, že mi vůbec nevěnují žádnou pozornost, i když se viditelně hýbu při otáčení objektivu od jednoho k druhému. Vítězem se stal srnec nesoucí na hlavě atypické na jedné straně s částečně nedorostlý parůžek. Chvíli mi takto pózuje a já mám možnost pořádně ho zvěčnit.
Mezi tím mě druhý srnec za zády obchází a táhne do remízu přede mnou. Vítězný srnec ho znovu registruje, sbírá poslední síly a zahání ho do remízu.
Chvíli tam tak klečím a v úžasu si vše znovu přemítám. Po chvíli stáčím svou pozornost k fotoaparátu a projíždím si fotografie. Alespoň některé fotografie se povedly i přes to, že se mi neskutečně klepaly ruce. Zachránil mě stativ, protože bez něho bych to opravdu nezvládl. Pomalu se vracím pro výbavu a pokračuji dál k dalšímu remízu, na jehož okraji stavím fotostan a ukrývám se v něm. Od souboje uplynula asi hodina a já si musel už několikrát přehrát fotografie. Z ničeho nic mě upoutává pohyb vlevo od stanu. V okamžiku otáčím fotoaparát tím směrem a do záběru nabírám káně, které usedlo na tyči označující prameniště. Jedna fotografie se mi povedla. Pak káně svým ostrým zrakem zpozorovalo pohyb fotoaparátu a odletělo.
Sedím ukryt tiše dál. Uplynula další hodina a půl. Najednou vpravo ode mě vychází na pastvu silnější srnec.
Čekám, jestli se nepřiblíží trochu blíž, ale to se bohužel neděje. Ani na vábničku nereaguje a pomalu se vzdaluje. Nakonec zmizí za horizont. Sedím dál. Po chvíli vychází z protějšího lesa další srnec, který si to míří směrem ke mně. Fotografuji ho a on poblíž mě zpozorní, protože slyší podezřelé cvakání fotoaparátu. Je ale zvědavý a sleduje místo, kde jsem skryt.
Není si jistý, stáčí se směrem do leva a odbíhá pryč. Ještě chvíli čekám, pak balím vybavení a se skvělým pocitem z prožitých zážitků a úspěchuodcházím domů.
Pokračování...