Srnčí říje 2011
Srnčí říje 2011
Se svou zrcadlovkou se teprve sžívám. Proti kompaktu je to ohromný posun kupředu. Se životem zvířat přicházím
do kontaktu stále více s tím, jak mě fotografování divoké přírody pohlcuje. K přírodě jsem měl vždycky kladný
vztah, ale teprve toulky s fotoaparátem mě donutily se o ni zajímat mnohem více. Prvním významnějším tématem
, kterým se chci zabývat, je srnčí říje. Jelikož s říjemi všech našich velkých savců, ať už je to srnčí, jelení nebo
dančí zvěř, nemám nejmenší zkušenosti, začínám zcela od nuly. Bydlím na vesnici, a tak mám kontaktu se srnčí
zvěří dostatek. Srnčí říji se začínám věnovat koncem července, ale první úspěch se dostavuje až 1. srpna.
Vydávám se kousek za vesnici, kde je lán obilí, do něhož srnčí ráda zachází pro něco na zub. Párkrát už jsem zde
viděl srny ve společnosti srnčat, i nějakého toho srnce. Usedám na stoličku na okraji obilného pole, za zády mám
asi padesátimetrový pás neposečené louky, za níž se rozkládá už posečený úsek. V obilném poli se pohybují
pouze dvě srny se srnčaty. Po hodině čekání zpozoruji pohyb za pásem neposečené louky. Srnec tam honí srnu
v kruzích. Po chvíli honění se zastavují a mladý srneček srnu pokládá. Bohužel se tento děj odehrává pro moji
techniku moc daleko, a tak pořizuji pouze dokumentační fotografii onoho srnce se srnou.
Po nějaké době oba odbíhají
z mého dohledu a já se rozhoduji vydat se na šoulačku.
Vyrážím ze svého místa. Po pár desítkách metrů se přede mnou ve vysoké trávě zvedá silnější srnec. Rychle
zaklekám a pořizuji dvě fotky, pak srnec odskakuje.
Čekám, až v klidu odběhne dále, aby mě neviděl. Potom pokračuji dál. Napadá mě, že bych mohl zkusit srnce
napískat. Jelikož nemám vábničku, přemýšlím, jak to udělat. Napadá mě vzít dlouhý list trávy, sevřít ho mezi
prsty a zapískat na něj. Daří se mi sem tam vyloudit zvuk aspoň trošku podobný pískání srny. Bohužel to zrovna
dobře nejde. Jsem do toho tak zabrán, že si ani nevšímám srnce, spíše tedy srnečka, který se ke mně blíží napříč
velkou loukou za mými zády. Všímám si ho na poslední chvíli. Zvedám fotoaparát k oku a pořizuji pouze jednu
fotografii tohoto mlaďase.
Srnec odbíhá a já pokračuji dál v šoulání po posečené louce. Vycházím na horizont a u protějšího remízku vidím
srnce vycházejícího na pastvu. Na louce jsou ještě balíky sena, které využívám pro přiblížení k srnci. Pomalu se
pohybuji od balíku k balíku. Poslední balík je od srnce stále ještě daleko. Sundávám ze sebe fotobatoh a beru jen
stativ a fotoaparát a po čtyřech se k němu pomalinku plížím. Pomalým pohybem roztahuji stativ a pořizuji dvě
fotografie.
Srnec o mě neví až do chvíle, kdy poprvé cvakne závěrka. Druhé cvaknutí už nevydrží a odbíhá na horizont, kde
mi ještě dovoluje jeden záběr. Vracím se pro vybavení a pokračuji dál. Už potkávám pouze jednoho srnečka,
který si vybíjí svou zuřivost na vysoké trávě.
Tímto setkáním pro mě tento den končí.
Na další výpravu za srnčí říjí se dostávám až za čtyři dny. Vyrážím už brzy ráno ještě za šera, tentokrát se ale
vydávám na opačnou stranu než poslední výpravu. K lesu to mám pěkný kousek po svých, ale dorážím těsně před
rozedněním. Na kraji louky vybaluji z batohu fotoaparát, připínám ho na stativ a pomalu se vydávám okrajem
lesa, který lemuje přilehlou louku. Když jsem zhruba v polovině louky, vychází na jejím konci srnec. Začíná se
pást. Tím mi umožňuje trochu se k němu přiblížit. Ještě je málo světla, proto zvyšuji citlivost, ale i přes to mi
časy vycházejí hrozně krátké a nedaří se mi srnce vyfotit bez mírného máznutí.
Po chvíli srnec v klidu zatahuje zpět do lesa a já mohu v klidu pokračovat dál.
Příroda kolem mě se pomalu začíná probouzet a denního světla krásně přibývá. Pomalu procházím známým
revírem a kousek po kousku se blížím k velkým loukám, v jejichž středu leží rybník.
Den už pomalu pokročil a blíží se poledne. Procházím kolem lesknoucí se hladiny rybníka, z níž se zvedá
párek divokých kachen. Obletují v kruzích, než se zase vzdálím. Poté v klidu usednou na třpytící se hladinu.
Má další cesta se klikatí podél potoka lemovaného olšovým porostem. V dálce vidím čápy, jak loví na
posečené louce potravu. Uprostřed louky leží balíky sena zabalené do bílého igelitu. Nepozorovaně se
dostávám až k nim a skryt mezi nimi pozoruji krmící se čápy. Nedaří se mi je fotografovat, protože je už
docela pařák a vlnící se vzduch mi nemilosrdně kazí všechny fotografie. Čápi se ode mě pomalinku
vzdalují. Vstávám z pokleku a pomalu se otáčím. V tu chvíli periferním viděním registruji pohyb.
Z nenadání se jako duch objevil srnec. Šine si to rovnou kolem mě a vůbec mě neregistruje. Je zcela
omámen pachem říjné srny. V té rychlosti a překvapení skoro zapomínám fotit, ale pár fotografií se mi
naštěstí daří.
Z tohoto setkání mám velkou radost. Je to úžasný zážitek pozorovat srnce, jak mu při běhu pracují všechny
svaly a ladnými pohyby nerušeně probíhá pár metrů ode mě. Má další cesta vede k členitým remízům za
hlavní silnici. Přecházím z jednoho remízu do druhého. Když jsem zhruba v polovině mezi nimi, vidím asi
sto metrů ode mě, jak srnec honí srnu v kruzích. Na focení je to daleko a přiblížit se mi také nedaří, tak
pořizuji alespoň dokumentační foto tohoto děje.
Po chvilce honění oba zabíhají pod stromy a já je ztrácím z dohledu. Procházím zbytek remízů, vycházím z
nich na velkou louku a pomalu se začínám stáčet k domovu. Na louce přede mnou si všímám běžícího
srnce. On si mě také všímá a stáčí to směrem ke mně. Pomalu zaklekávám, rozkládám stativ a čekám, až se
srnec dostane na fotitelnou vzdálenost. Blíží se ke mně rychle, ale já už jsem přípraven a sleduji ho
v hledáčku. Asi čtyřicet metrů přede mnou se zastavuje. Něco se mu nezdá, proto na nic nečekám a fotím.
Závěrka fotoaparátu dovršuje jeho hladinu trpělivosti a on odbíhá pryč.
Tímto setkáním pro mě končí srnčí říje 2011, protože vzhledem k pracovním povinnostem se už za srnčí zvěří
nepodívám. I tak to bylo krásné období strávené v přírodě.