Jelení říje 2012 1.část

Jelení říje 2012

Rok utekl jako voda a přiblížilo se období chladných mlhavých rán a mocného jeleního troubení snášejícího se z vrcholků našich hor. Po zkušenostech z předchozího roku se rozhoduji vzít si v tomto období dovolenou a plně se tomuto tématu věnovat. Je teprve polovina července a do dovolené ještě daleko. Kamarád myslivec mi vypráví, jak mu na okraji jejich honitby vychází pravidelně při nočních čekaných párek jeleních králů, podle jeho odhadu čtrnácteráci. Moc mu nevěřím, protože jsem dlouhou dobu podobné jeleny v těchto místech neviděl, ale jsem rozhodnut tyto informace prověřit. Je sobota a já vstávám docela brzy ráno. Venku je bohužel počasí, do kterého se mi moc nechce, tak se povaluji. Pořád mi v hlavě hlodá myšlenka, abych dnes přeci jen vyrazil. Při pohledu z okna mě oslňuje slunce, které se začíná prodírat mezi mraky. Oblékám se, beru výbavu a vyrážím autem na předem vybrané místo. Na místo dorážím asi za patnáct minut. Pomalým tempem se vydávám po lesní cestě. Procházím lesem napříč údolími a menšími kopci, až přicházím do většího údolí, jímž protéká malý potůček, podél nějž se vydávám proti proudu a přibližně po pěti stech metrech se stáčím doprava vstříc prudkému kopci, který zdolávám až na vrchol, kde je rozeseto několik skal. Procházím kolem nich, když v tom registruji pasoucího se jelena. Ve chvíli strnu a pomalu zvedám fotoaparát k oku. Zaostřuji a pořizuji první snímek.
 Jelen se mi ale do záběru nevejde celý. Neví o mně, protože fouká silný vítr a můj pach odnáší směrem od něho. Pomalinku couvám zpět za skálu, rychle rozepínám batoh a přehazuji objektiv na zoomový. S nasazeným zoomem se plížím kupředu soustředěn na jelena, který se pase přímo přede mnou. Z levé strany vychází mladý osmerák, který má paroží ještě v líčí. Nechávám ho bez povšimnutí projít a soustředím se na čtrnácteráka před sebou. Jsem od něho asi dvacet metrů. Nabírám ho do záběru a fotografuji. Jelen zpozorňuje a krásně mi zapózuje.
Periferním viděním občas kontroluji svou pravou stranu, když se najednou na skále vedle mě, mírně nad mou úrovní zvedá hlava dalšího jelena, kterého jsem si vůbec nevšiml. Je to čtrnácterák podobný tomu prvnímu. Znejistěn seskakuje ze skály a pózuje mi za mohutným bukem, než zmizí v bukové mlazině za sebou.
Otáčím se zpět k prvnímu jelenovi, který stále pózuje a jistí co se děje, až po chvíli mizí směrem za svými kolegy. Usedám vedle skály a koukám směrem, kterým jeleni odešli. V hlavě si přemítám předchozí okamžiky a pomalu se uklidňuji. Vracím se pro batoh a vydávám se po stopách jelenů. Nějakou dobu se mi daří je stopovat, až ztratím jejich stopy na pevnějším podloží. Procházím ještě velký úsek těchto kopců, ale na další zvěř už nenarážím. Kolem sedmé hodiny odpoledne dorážím zpět k autu. Později doma při prohlížení pořízených fotografií zjišťuji, že se mi jeleni prohodili, než jsem vyměnil objektivy. Po této výpravě jsem místo střetnutí s jeleny navštívil ještě několikrát. Při jedné výpravě v údolí s potůčkem potkávám osamoceného jelena. Pomalu si to štráduje z kopce dolů a jen jemné zapraskání větviček mě na něho upozorňuje. Fotografie se mi bohužel nepodaří, protože mi stále překáží větve mladých buků, jimiž prochází. Když už se blíží na volný prostor mezi vzrostlými stromy, tak se mi otáčí vítr a mírný vánek směrem k němu donáší můj pach. Do jelena jako když střelí a s řinčením větví narážejícími do jeho paroží mizí v dáli lesa. Srpen se blíží ke svému konci, jeleni už mají vytlučeno a chystají se na bouřlivé období roku.
Je tu měsíc září. Já si vybírám plánovanou dovolenou a už se těším na její začátek, který připadá na 14. září. Víkend ještě trávím doma, ale v pondělí už vyrážím do víru hor. Do hor dorážím, když už se začíná pomalu rozednívat. Od auta se vydávám turistickou cestou k vrcholům hor a naslouchám okolí, jestli se již nějaký ten jelen neozve, ale je ticho. Proto také zůstávám na lesní cestě, která obepíná celou horu. Jdu pomalu a užívám si nádherné ráno v horách. Docházím až k prudkým svahům, kde se vypíná spousta mrtvých smrků a mezi nimi již bují nový smrkový porost, na jehož vrcholcích visí spousta šišek. Z ničeho nic pozoruji na jednom mrtvém stromě pohyb. Je to ořešník kropenatý, jehož vidím poprvé v životě. Pořizuji tři fotografie a on v klidu odlétá.
Obešel jsem půl hory, ale slyšel jsem jen jedno letmé zatroubení, po němž už bylo naprosté ticho. Stáčím se tedy směrem k vrcholu hory a jdu lesním průsmykem. Přicházím na vrcholovou plošinu, kterou procházím a mířím do známých míst. Už je teplo a tak si na jedné malé pasece svlékám bundu a upínám jí na batoh, když najednou za svými zády slyším zašustění větví. Napřimuji se a už jen slyším lomoz smrkových větví, jak jelen odbíhá. I když jelen došel těsně ke mně, tak jsem ho přes mlází neviděl. Na tělo nasazuji zoomový objektiv a pomalu kousek po kousku se kradu z paseky na paseku a na jedné z nich narážím na dva mladé jelínky. Jsou to ještě špičáci.
 Po chvíli zjišťování, co je to tak za těmi stromy skryto, raději odcházejí a za nimi ještě laň s letošním kolouchem, o kterých jsem neměl ani tušení. Procházím tuto část území a už na jelení zvěř nenarážím, jen ještě fotografuji starý pařez porostlý lišejníky.
Pak už vyrážím zpět k autu a odjíždím domů. Další den se rozhoduji vyrazit do lesů kolem Stržového vrchu, kde jsem jeleny několikrát před říjí viděl. Žádnou zvěř tam ale nepotkávám, stáčím se směrem na Oldřichovské sedlo a obdivuji místní bučiny. V duchu si představuji, jak by zde krásně vypadal troubící jelen, ale o tom si nejspíš mohu nechat jen zdát, protože většina jelení zvěře je výše v horách. Věnuji se tedy alespoň zachycení některých detailů místních lesů.
Docházím až k Šolcovu rybníku, kde scházím k jeho přítoku a chci ho celý obejít. Jen co vejdu z hlavní silnice do lesa, upoutává mě pohyb mezi stromy. Svítí silné protisvětlo, a tak špatně vidím, co to je. Opatrně se přesunuji do stínu a už zřetelně rozeznávám dančí zvěř. Sundávám si ze zad batoh a jen s fotoaparátem na stativu se přibližuji.  Fotografie se mi moc nedaří, protože zvěř se drží ve stínu a vycházejí mi příliš krátké časy.
Dančí mě po chvíli odhaluje podle cvakání fotoaparátu a pomalu mizí z dohledu. Nechávám je tedy v klidu odejít a vydávám se opačným směrem kolem rybníka. Už je pozdní odpoledne, tak se pomalu začínám vracet k autu. Další den kvůli únavě vynechávám a sbírám síly na další výpravu, kterou mám naplánovanou na svahy kolem Černého potoka. Je čtvrtek a já opět vyrážím. Na místě jsem již před svítáním, abych případně slyšel utichající jelení troubení, které se většinou s přibývajícím světlem pomalu vytrácí. Z parkoviště jdu lesní cestou z jedné strany lemovanou stromy. Už kousek od parkoviště slyším na přilehlé louce podezřelé zvuky. Ke slovu přichází dalekohled. Konečně vidím strůjce oněch křupavých zvuků. Jsou to divoká prasata, která sbírají pod vzrostlými duby spadané žaludy. Chvíli je pozoruji, ale pak pokračuji dál, protože na focení je ještě tma. Kousek nad nimi bohužel zrazuji laň s kolouchem, která byla skryta ve stínu stromů. Vybíhají na louku, chvíli na mě jen tak civí a pak s hlubokým hrdelním beknutím mizí v lese. Prasata jsou v tu ránu pryč a já na cestě zůstávám sám. Po chvíli dorážím k lesu. Vcházím do jeho temné náruče a po chvilce znovu slyším podezřelé zvuky vycházející z lesa přede mnou. Jsou to opět prasata sbírající žaludy. Procházím kolem nich a jdu si svou cestou. Přicházím k potoku, který překonávám a už stoupám do prudkého svahu za ním, je to dřina. Postup mi jde velice pomalu, ale aspoň mám čas sledovat okolí, abych nezradil případnou zvěř. Pomalu se rozednilo a já už jsem téměř na konci prudkého svahu, terén se začíná mírně rovnat. Na chvíli zastavuji, abych se ohlédl za ušlou cestou.
Po několika dalších krocích narážím na stezku vyšlapanou jelení zvěří, na které jsou vidět ještě čerstvé stopy. Vydávám se po ní a dávám se do stopování. Jelení stezka mě vede stále výše na svah, až mě dovede do starého bukového lesa, kde rostou opravdoví velikáni místních lesů. Pod nimi je bohaté bylinné patro. Říkám si, že tohle je místo, které by jelenům na fotografii neskutečně slušelo. No nic, vytrhávám svou mysl z krajiny fantazie a vydávám se dále po jelení stezce. Asi po tři sta metrech vycházím na paseku, na které je oplocenka a hned mě upoutává pohyb v ní. Jsou to tři laně a jeden kolouch.
 Pořizuji několik fotografií z dálky, a když zvěř zmizí, vydávám se dál. Vycházím na náhorní plošinu, kde už jde chůze o poznání snáze. Procházím místní lesy a nalézám několik opravdu krásných míst. Fotografuji několik fotogenických pařezů, které vzdáleně připomínají lesní skřítky.

Pokračování...