Jelení říje 2011

Letošní září vypadá vcelku slibně, říkám si. A tak přemýšlím, čemu se budu věnovat v tomto krásném měsíci. Babí léto je v plné proudu a já jako milovník přírody a fotograf, jehož hlavním zaměřením je divoká příroda, přeci nebudu sedět doma. Fotografování se intenzivněji věnuji něco málo přes rok a ještě nikdy jsem neviděl ani neslyšel jelení říji. Proto jsem se jednoznačně rozhodl věnovat se tomuto tématu. To jsem ještě netušil, jak nakonec tomuto lesnímu divadlu propadnu.

Jsem trochu rozpačitý a nevím, kde vlastně začít. Už několik let jsem neviděl pořádného jelena, a proto v žádný výraznější úspěch nedoufám. Ale všechno popořadě.

Jako cíl pro moji první návštěvu jeleních králů vybírám les mně dobře známý, poblíž mého domova. Je druhá polovina září, a tak si říkám, že jelení říje by už  měla probíhat a jeleni by měli být slyšet. Ale hluboce se mýlím. Vyrážím brzy ráno. Čeká mě pár kilometrů, než dojdu k lesu. Začíná se pomalu rozednívat. Z vyprávění mého dědy vím, že jeleni troubili i zde, kousek za vesnicí, a jejich hlasy doléhaly až k domu mých prarodičů. Od té doby však uplynula řada let. Pomalu procházím známým lesem, až dojdu na štěrkovou cestu. Ta vede na Kančí vrch. Tímto směrem se také vydávám. Jdu pomalu, abych byl schopen zachytit každý sebemenší náznak jeleních projevů, ale zatím nic. Cestou potkávám lesní dělníky a jeden z nich se se mnou dává do řeči. Říká, že na tomto místě dlouho žádnou zvěř neviděli, a doporučuje mi, abych se vydal spíše výše do hor. Po chvilkové debatě se s ním loučím a s malou dávkou informací si jdu zase po svých. Procházím svým domovským revírem a přemýšlím, jak budu postupovat dál. Po poledni se rozhoduji jít domů. Po cestě a pak i doma spřádám plány na další dny a rozhoduji se, že další dny vyrazím výše do hor. Projíždím si mapu a přemýšlím, kam přesně se vydat. Druhý den ráno už nemůžu dospat. Vstávám ve čtyři hodiny, beru výbavu, nasedám do auta a vyrážím vstříc Jizerským horám. Po cestě se zastavuji u jedné z turistických map umístěné u silnice, koukám a přemýšlím, kde zastavím.

Nakonec přehodnocuji situaci a volím směr ještě dále do hor, než jsem původně zamýšlel. Pokračuji tedy dále zvoleným směrem, když v tom mi v serpentýnách pod zvolenou horou přes silnici přebíhá laň. To mě velice povzbudilo, a proto se rozhoduji zastavit a vydat se stejným směrem jako ona. Vystupuji z auta, házím na sebe batoh s vybavením, stativ beru do ruky a vyrážím po zvířecí stezce směrem do kopce. Ještě netuším, co je přede mnou a co mě pořádně čeká. Zpočátku to vcelku jde, i když kopec je dost prudký. Po chvíli se dostávám do míst, odkud jde můj postup velice pomalu. Všude, kam se podívám, jsou velké kameny a hustě zarostlý les. Zpátky se mi nechce a tak se vydávám vstříc kamennému poli a dávám si kamzičí terénní vložku. Po překonání této části cesty si říkám, že to nejhorší mám už za sebou. Ale to se hluboce mýlím. Po pár desítkách metrů přicházím k ještě prudšímu svahu s rozmáčeným podložím. Nu což, vydávám se vstříc i tomuto protivníkovi. Po přibližně dvou stech metrech i tuto část cesty zdárně překonávám a terén se začíná pomalu rovnat. Totálně vyšťaven a bez chuti k dalšímu pohybu si musím na chvilku oddychnout. Během odpočinku přemítám, co bude dál. Jelikož jsem totálně bez sil, uvažuji nad tím, že to vzdám a vydám se jinou cestou zpět k autu. Vyrážím tedy po vrstevnici hledajíc schůdnější cestu zpět. Jdu pomalu, poznamenán předešlým výstupem. Zpracovávám svou únavu a to jsem ještě pořádně nikam nedošel. V těchto chvílích si člověk teprve uvědomí, jak neskutečně je jelení zvěř, ne jen jelení, vybavená po fyzické stránce k dlouhým toulkám těžkým terénem a krajinou vůbec. A co já, „gaučáček z vesnice“ bych se tu s ní chtěl měřit. Z mé únavy mě vytrhává až povědomý, ač pro mě vcelku neznámý zvuk. Říkám si: ,,Že by?" Zastavuji se a naslouchám okolní krajině. Je ticho, jen jemný vánek rozechvívá okolní větvičky mladých smrků. Když v tom to přichází a tentokrát trochu silněji a já prvně poslouchám jelení zatroubení. Ten pocit radosti se nedá ani popsat. Jsou tady, říkám si, a v okamžiku se do mě vlévá nová energie tzv. „lovecká vášeň“, v mém případě tedy spíše „fotolovecká vášeň“. Je to, jako když člověka polije živá voda, smysly se vám nastraží a svaly vypnou k dalšímu výkonu. V momentě přehodnocuji své stanovisko odchodu k autu a vyrážím vstříc fotoloveckému dobrodružství a jelenímu hlasu. Postupuji pomalu a obezřetně, abych jelena nezradil, ale jeho hlas se mi pořád vzdaluje. Jelena nakonec neobjevuji nebo spíše nedostihuji. Procházím terénem a stále se snažím objevit nějakého jeleního krále. Sem tam se nějaké zatroubení ozve, až kolem jedenácté hodiny les zcela utichá. Procházím alespoň území, abych věděl, co mě při dalších výpravách čeká. Po dvanácté hodině se rozhoduji tento den fotolov ukončit a vydat se směrem k autu. Ještě mám před sebou pořádný kus cesty. Zpět se vydávám po lesní cestě, kterou při dalších výpravách využívám k rychlejším a snadnějším výstupům na vrcholky hor. K autu dorážím asi po hodině a půl rychlejší chůze a s úlevou usedávám za volant a odjíždím domů. Doma při odpočinku zpracovávám ve své mysli zážitky a zkušenosti z uplynulého dne a spřádám plány pro další výpravu, která mě čeká kvůli pracovním povinnostem až za dva dny. Ale už teď se těším zpět do lůna hor, až zase uslyším mocné troubení majestátních jelenů. Po dvou dnech pracovních záležitostí vstávám opět brzy ráno, ale tentokrát o hodinu dříve. Vyrážím opět směr Jizerské hory, tentokrát už tedy na jistotu do letmo známých míst. Na parkoviště u horské chaty přijíždím kolem čtvrt na pět. Rychle beru vybavení a rychlým tempem jdu vstříc vrcholům hor, abych byl v lese ještě než se rozední. Po písčito-kamenité cestě mi to ubíhá jedna báseň, ne jako posledně. Když procházím podél hlubokého údolí, na jehož dně protéká říčka, tak poprvé tohoto dne slyším zatroubení. Na chvilku se zastavuji a pozoruji protilehlou stranu údolí, odkud se troubení ozývá, jestli nezahlédnu jeho strůjce. Nic nevidím, ale přeci jen je ještě hodně šero a bez dalekohledu nemám šanci. Pomalu se vydávám znovu na cestu. Jeleni jsou slyšet ze všech stran a to naprosto lahodí mé duši. Je to nádherné přírodní divadlo, které se odehrává v měsíci září a počátkem října s jeleny v hlavní roli. Dorážím na místo, kde se chci dnes pokusit zvěčnit nějakého krále našich lesů. Ještě chvíli čekám na okraji lesní cesty a naslouchám zvukům budící se horské přírodě. Když už je světla jakž takž dostatek, vstupuji na stezku vychozenou zvěří a pomalu postupuji lesem se všemi smysly nastraženými na maximální výkon. V dálce slyším troubení, a tak se vydávám za jeho melodií. Z vyššího smrkového porostu vycházím do řidšího a nižšího. Místy je cítit jelení prk, který se line ranní mlhou. Popocházím od stromu ke stromu a přibližuji se k jelenovi, kterého slyším z poza menších smrků. Plně soustředěn na tohoto jelena opouštím kryt tvořený stromy. Přecházím menší volný prostor, když najednou periferním viděním spozoruji pohyb vpravo ode mě, pomalu otáčím hlavu a tam se ke mně blíží jelen, kterého jsem vůbec nečekal. Chvíli váhám s pohybem, protože nejsem krytý žádnou překážkou, která by alespoň častečně skryla můj pohyb, ale i přes to zaklekávám a roztahuji stativ s fotoaparátem. Bohužel i pomalý pohyb stačil jelenovi, aby si mě všiml a odskočil. Spolu s ním přestává troubit i jelen, ke kterému jsem se přibližoval. Ve chvilce je po naději na jeho fotografii. Pokračuji tedy dále a procházím nízkými smrky. Na menší mýtince objevuji kaliště, které je očividně používané říjnými jeleny. Všudypřítomný jelení prk, stopy v hlíně po vpichách paroží a vytrhaná tráva jsou neklamné znaky, že je to tu jeleny hojně navštěvované. Kousek od kaliště zasedávám pod kazatelnu a dopřávám si lehkou svačinu. Poté pokračuji dále. Cestou jsou vidět všudypřítomné znaky přítomnosti jelenů. Les pomalu utichá, jen sem tam nějaký jelen zatroubí. Procházím přes velkou paseku ve svahu do dalšího nízkého smrčí. Slyším jelena, který začal někde na svahu pode mnou znovu troubit, pomalu se vydávám za ním. Opatrně scházím svahem dolů. Troubení slyším čím dál blíž, když z ničeho nic utichá a já jen slyším řinčící větve, které narážejí do jeleního paroží. Bohužel jsem si i tohoto jelena zradil, i když jsem se snažil pohybovat co nejtišeji. Stačilo mu pouhé zašustění větvičky přes batoh a bylo po všem. Otáčím se a vydávám se znovu po vrstevnici. Po chvíli vycházím na rozlehlou louku, uprostřed které stojí posed postavený zadní stranou k nízkým smrkům. Rozhoduji se na něj na chvíli zasednout. Už je celkem pozdě, a tak už v setkání se zvěří moc nedoufám. Zasedám tedy a pozoruji okolí. Před sebou mám jako na dlani celou louku a mám přehled. Na posedu trávím přibližně hodinu, když v dálce vidím přecházet jelena, ale bohužel zatím nic na fotitelnou vzdálenost. Ve chvilce se rozhoduji, že se za ním vydám. Slézám z posedu, beru fotobatoh a vydávám se za jelenem. Procházím lesem, spíše tedy nízkými smrky, až dorazím na turistickou stezku. Přejdu přes ní, projdu mlazinou a vycházím na klečové louce. Jelikož už je dost pozdě, tak se začínám pomalu vracet směrem k autu. Procházím podél vyššího porostu, když vidím, jak se na jeho okraji ve větvích prohánějí sýkory uhelníčci a shánějí něco k snědku. Daří se mi pár jejich obstojných fotografií.

 

Pak už ale balím cajk a vyrážim po turistické stezce zpět na parkoviště. A tak končí vcelku podařený den ač bez vyfoceného jelena, ale bohatší o nové zážitky. Další dva dny jsou znovu ve znamení práce, ale já nemyslím na nic jiného než na čas, kdy zase budu v horách. Ráno probíhá podobně jako předešlou výpravu. Po cestě na vrchol jsou jeleni vcelku dost slyšet. Je o poznání chladněji a v lese leží hustá mlha. Dnes se rozhoduji vzít to lesem už od nižších poloh, protože slyším jelena po své levé straně. Scházím ze stezky a pomalu se sunu kupředu borůvčím a nízkými smrky. Už podle blížícího se hlasu usuzuji, že jde jelen směrem ke mně, ale rozhodně bych ho nečekal tak blízko. Já ho nevidím, ale on mě očividně ano, protože se dává na útěk. Pokračuji dále a jdu do stejných míst jako předešlou výpravu. Vycházím na cestu a po ní pokračuji asi kilometr.

Po cestě pořizuji pár fotek ranní mlhy, která leží nad lesem.

 

         

Vcházím do lesa a pomalu procházím po jelení stezce, až slyším hluk, který mi připomíná jelení souboj přes husté stromy. Je ale špatně vidět, a tak vidím jen mihotání těl. Nejspíš se nejedná o souboj, zřejmě si jelen vybíjí zuřivost na přilehlém stromě. Jsem dost blízko, sundávám batoh, z fotoaparátu pevné sklo a nasazuji zoom, když v tom pod sebou slyším pohyb. Otočím se a tam stojí jelen s hlavou skloněnou pod větvemi a pozoruje, co se to tam hýbe. Když si uvědomí, že je něco špatně, dá se na úprk. A já se srdcem až v krku nepořídím ani dokumentační snimek. Balím výbavu a pokračuji dále. Vcházím do míst, kde jsem posledně narazil na jelena. Tentokrát zde nic nepotkávám, pokračuji dále, přecházím velkou paseku jako posledně. Za ní procházím mlázím. Když z něho vycházím na malou paseku, slyším utíkajícího jelena, který vyluzuje myslivecky řečeno tzv. záhuky. Já neznalý hlasových projevů jelena v říji si v duchu nadávám, že jsem si ho opět vyplašil, ale hluboce se mýlím. Chvíli stojím jako opařený, když mě z toho vyvádí šustění větví ze směru, odkud odběhl jelen. Na to, co následuje, nejsem vůbec připravený. Adrenalin se mi vlévá do žil a já čekám, co bude. Zvuk se pomalu blíží ke mně a z mlází přede mnou vychází mladý jelínek. Na hlavě nese slaboučkého šesteráčka s ulomenými vrcholy, žádný mohykán, ale potěší. Bohužel je na mé pevné sklo příliš blízko. Kdybych tohle čekal, tak bych si alespoň sundal fotoaparát ze stativu. Ale tohle jsem opravdu nečekal, takže se snažím do hledáčku dostat alespoň hlavu jelena. Ano, tak blízko je, když prochází kolem mě, vejde se mi do hledáčku jen část hlavy. Za to mám ale možnost prohlédnout si ho z bezprostřední blízkosti. Je na něm vidět, jak je celý nesvůj a stále se otáčí směrem odkud přišel. Proto si ani nevšímá, že vpravo zhruba čtyři metry od něj stojí člověk. Nechávám ho trošku poodejít a cvakám alespoň jednu fotku. Musím manipulovat s fotoaparátem a k němu připojeným stativem, protože se bojím jakéhokoliv většího pohybu. Fotím tedy z ruky a neriskuji ani odpojení rychloupínání, abych ho nezradil cvaknutím.

Jelínek zatahuje do houští a já si myslím, že je po všem. Když v tom zpozoruji pohyb vlevo ode mě, ze směru, kam odběhl jelen vyluzující záhuky, který pouze vyháněl jelínka, co prošel před chvilkou kolem mě. Rychle odcvakávám fotoaparát ze stativu a pozoruji, jak se nízkými smrky blíží silný jelen. Zastavuje se zhruba na mé úrovni a začíná nasávat pach se zvednutým pyskem tzv. flémuje.

Tento záběr není zcela ostrý, ale jako dokument musí stačit. Bohužel se autofokus chytil větviček v popředí.

Pořizuji pouze pár záběrů z ruky. Potom jelen pomalinku odchází dále do houští, kde chvíli před tím zmizel i mladý jelínek. Je to neskutečný zážitek setkat se s jeleny na takhle krátkou vzdálenost a pozorovat je, jak se majestátně pohybují ve svém přirozeném prostředí. (Divím se, že jsou tyto fotografie alespoň trošku ke koukání, když se mi v těch chvílích klepali ruce jak ratlíkovi.) Procházím dále celé území a na vrcholu hory v klečových porostech s několika desítkami uschlých stromů po nedávných emisních kalamitách narážím na hejno křivek lesních, jak sbírají šišky z klečí a obratně z nich svými zakřivenými zobáky vybírají výživná semínka. Jejich fotografování se věnuji přibližně hodinu a poté balím a vyrážím domů.

 

 

 

 

 

 

Tento den je velice úspěšný a já jsem neskutečně spokojen.

Další den vstávám opět brzy a vyrážím směr jelení říjiště. Tento den ale probíhá zcela odlišně. Jeleni nejsou téměř vůbec slyšet, pouze sporadicky nějaký zatroubí. Rozhoduji se proto projít území kousek od míst, kde jsem se pohyboval předešlé dny a odkud slyším sem tam zatroubení. Bohužel slyším pouze jednoho jelena, ke kterému se mi nepodařilo přiblížit. Proto přehodnocuji své plány a vyrážím do míst, kde jsem předešlý den viděl a vyfotil silného jelena. Po cestě procházím místy s hustým a vysokým boruvčím, když se něco zvedá z podrostu. Jsou to dva větší ptáci, ve kterých po krátké úvaze shledávám tetřívky obecné, další z klenotů naší přírody. Mám obrovskou radost, že tu jsou. Je to už velká vzácnost. Jeleni již nejsou vůbec slyšet. Blíží se dvanáctá hodina, vycházím na velkou paseku, kde je postaven posed v koruně vysokého smrku. Fotobatoh nechávám na zemi a nahoru si beru jen fotoaparát a canoňáckou čtyřstovkou. Usedám na posed a čekám. Nečekám dlouho, když se mi naproti přes paseku objevuje slabý osmerák, který obchází území krále, jehož jsem viděl předešlý den. Foťák cvaká, je tak nějak kolem poledne. Jelen se pohybuje na hranici světla a stínu, ale pár fotek se mi daří.

 

Jelen zatahuje do krytu a já zůstávám na pasece opět sám. Společnost mi občas dělají mladé červenky poletující okolo.

Vítr mám dobrý, fouká mi přímo do tváře, potichu sedím a čekám dál. Po nějaké půlhodině se sporadicky někde přede mnou ozve jelen. Moje fantazie pracuje na plné obrátky a já si představuji, jak mi vyjde na paseku. Jako kdybych to přivolal, se kolem jedné hodiny odpoledne naproti přes paseku kousek nad místem, odkud vyšel předešlý jelen, objevuje můj známý z předešlého dne.

Je to skutečný král této hory, na hlavě nese paroží silného dvanácteráka. Pomalým, majestátním krokem vychází z mlaziny a zastavuje se na okraji kosodřeviny. Je ode mě přibližně padesát metrů.

Fotoaparát mám připravený a průběžně cvakám nějaký ten záběr. Ruce se mi klepou úplně neskutečně, když vidím tohle majestátné zvíře ve svém přirozeném prostředí. Naštěstí je dostatek světla, takže vycházejí dostatečně krátké časy, abych si fotky neroztřásl. Jelen stojí a naslouchá, je na něm vidět neskutečná soustředěnost, jestli svými pro člověka dokonalými smysly nezachytí nějaký podnět z okolí, který by mu prozradil případného rivala.

 

I když jsem vzdálený nějakých padesát metrů, tak jelen reaguje na cvakání zrcadlovky občasným pootočením hlavy a upřeným pohledem do míst, kde se nacházím skryt v koruně stromu.

 

Dává mi dost času na pořízení vytoužených snímků a abych se pokochal jeho majestátností a silou, která z něho přímo čiší.

Poté se otáčí, sklání hlavu a jako duch mizí ve smrkové mlazině.

Je až s podivem, jak se takhle velké zvíře navíc s mohutným parožím na hlavě dokáže tak tiše pohybovat lesem. Proti němu si já připadám jako slon v porcelánu. Když ze mě opadá vzrušení z předešlých chvil, rozhoduji se, že ještě chvilku posedím. V dálce jsou vidět bouřkové mraky a navíc je občas slyšet zahřmění, tak přehodnocuji své předešlé rozhodnutí. Slézám z posedu a odcházím domů. Nerad bych si zahrával s bouří na vrcholech hor. Následuje opět pár pracovních dní, které mi vůbec neutíkají a při pomyšlení na jelení říji je to ještě horší, ale dočkám se. Bohužel se do hor dostávám až v sobotu odpoledne, a tak si říkám, že zde zůstanu do večera. Procházím známá území, ale jeleni nejsou slyšet, natož vidět. Pomalu procházím lesem a říkám si, co se asi děje. Přicházím na známou paseku a opět usedám na posed v dobré víře, že alespoň něco uvidím. Po chvíli čekání mi dochází, proč je to dnes jiné. Je sobota a hory jsou plné turistů, které vidím z posedu na vzdálené lesní cestě. Jejich halekání je slyšet snad na 500 metrů, tak se ani nedivím, že jsou jeleni zticha. Po jednoduché úvaze, že z toho dnes nic nebude, balím a opouštím území jeleního krále. Turisty potkávám na každém kroku. Ač nerad, tak hory opouštím se smíšenými pocity. Na jednu stranu mám radost, že se mi podařilo vnořit se do lesního divadla a proniknout částečně do jeho děje a trošičku poodhalit některá jeho tajemství. Na druhou stranu mě mrzí, že se lidé neumí v přirodě chovat tiše a s pokorou sledovat její krásy a bohatou rozmanitost. To ale neznamená, že na hory zanevřu. To rozhodně ne. Už teď se těším na další jelení říji, které bych chtěl věnovat mnohem více času. Obohacen o cenné zážitky a zkušenosti se sem zase za rok rád vrátím a pokusím se znovu zvěčnit krále našich lesů a alespoň trošku jeho majestátu zprostředkovat širší veřejnosti.

Fotolovu zdar a dobré světlo všem podobným bláznům jako jsem já...