Jelení říje 2012 2.část
30.10.2013 22:39
... dokončení
Propátrávám velkou část místního území a v duchu si říkám: „Obejdu kopec a stejnou cestou se vrátím zpět“. Jenže to ještě nevím, jak moc se mýlím. Na jednom ze svahů, kde je spousta holých smrků, slyším bubnování datla. Skrz mlází se pokouším přiblížit na fotografickou vzdálenost, ale datlovi se nechce spolupracovat a odlétá. Usedám na padlý strom a přehazuji přes sebe maskovací síť. Zkouším chvíli čekat, jestli se datel na vybraný strom znovu nevrátí. Když už sedím asi hodinu, upoutává mě lámavý zvuk za mými zády. Z mlází vybíhají laně, fotografie se mi nedaří, protože probíhají tak blízko kolem mě, že by se mi ani do záběru nevešli a tak je jen sleduji, než zmizí v zelené záplavě. Po tomto zážitku balím a pokračuji dále ve své cestě. Jdu pomalu, abych nic nepřehlédl, ale žádnou zvěř už za celou cestu nepotkávám. Během ní jsem slyšel jen jedno letmé zatroubení jelena. Už bych měl být poblíž místa, kudy jsem přišel, běží mi jen tak hlavou. Koukám na povědomé skály před sebou a říkám si: „Musí to být někde tady.“ Les je ale úplně jiný. Podívám se tedy ještě jednou a vidím, že skály, podle kterých jsem se původně řídil, jsou ještě o notný kus dále. Nevím, kudy jít zpět, tak z batohu vytahuji mapu a zjišťuji, kde přesně jsem. Stojím na turistické stezce, tak podle mapy určuji směr a vydávám se po ní zpět k autu. Je to pořádná štreka. K autu dorážím po třech hodinách rychlejší chůze po stezce a nakonec i volným terénem. Pak už ale usedám za volant a odjíždím domů.
Další den ráno vstávám brzy, abych byl v lese už za tmy. Když vycházím z domu, je cítit citelné ochlazení a hlavou mi běží myšlenka, že to by mohl být ten správný impulz k propuknutí jelení horečky. Na parkoviště dorážím v pět hodin a teploměr v autě ukazuje -5°C. Plný naděje se vydávám cestou k vrcholům hor. Už po nějakých pěti stech metrech slyším první troubení. „Je to tu“, říkám si a pomalým tempem jdu vpřed. Jsou slyšet dva jeleni. Jeden na protilehlé straně údolí a druhý na té mé. Pomalu postupuji a podle blížícího se troubení usuzuji, že jde jelen směrem k cestě, na které jsem. Ještě je docela tma, tak vidím jen obrysy stromů a keřů. Jelen troubí asi padesát metrů ode mě, schován ve smrkovém porostu. Zpomaluji svůj krok a blížím se k němu. Najednou vidím na okraji mlází pohyb. V tu chvíli strnu na místě a čekám, co se bude dít. Zvedám dalekohled a pozoruji jelena, jak pomalu vychází z mlaziny a sem tam udeří parohy do přilehlých stromů. Zastavuje se těsně pod cestou, zaklání hlavu a troubí. Je to poprvé, co vidím jelena troubit a je to nádherný zážitek, který zůstane jen v mé paměti, protože na fotografování je ještě tma. Po chvíli se jelen otáčí a vrací se do svahu, odkud přišel. Tiše procházím kolem místa, kde jsem jelena viděl a naslouchám jelenímu koncertu. Z hlavní lesní cesty odbočuji na turistickou stezku, na které se střetávám s laní a jejím kolouchem. Bohužel si mě ale všimli dříve, než jsem je stihl vyfotografovat. V místě, kde se turistická stezka střetává s další hlavní cestou, se mi naskýtá
krásný pohled na východ slunce.
Ze všech stran je slyšet jelení troubení a já se vydávám za tím nejbližším. Scházím z cesty do lesa a jdu smrkovou mlazinou. Po chvilce narážím na jelení kaliště, v jehož blízkosti slyším troubit jelena. Rozhoduji se zasednout zde a čekat, jestli se jelen nepřijde osvěžit do bahýnka. Ještě než se usadím, slyším šramot větví kousek před sebou, ale v zápětí se jelen otáčí a šramot ustává. Usazuji se na stoličku a čekám. Světlo už plně přebralo svou vládu nad krajinou a já mohu v klidu fotografovat. Jsem připraven a doufám, že se nějaký ten jelínek přijde ukázat. Po hodině začíná troubení ustávat a lesem se rozlévá „ticho“ horského lesa. Čekám dál a už mě tak trochu začíná přemáhat dřímota z brzkého vstávání, když mě z ní z nenadání vytrhuje zapraskání větviček. V mlází přede mnou vidím laň a hned za ní si to štráduje jeden z místních králů. Laň se zastavuje a jelen také. Sklání hlavu pod větve a to je chvilka pro mě. Ticho lesa prořezává zvuk závěrky a jelen je zvěčněn na fotografii.
Poté se dávají znovu do pohybu a já zůstávám opět sám. Ještě hodinu sedím, ale nic už se neděje. Balím věci a pokračuji dál. Na další pasece narážím na krmící se křivky.
Chvíli je pozoruji a fotografuji, a pak přecházím přes velkou paseku, za kterou usedám do průsmyku, přes který by měla zvěř přecházet. Nic už se ale neděje, kromě červenky, která poskakovala na smrku vedle mě, se žádná zvěř neukázala. Proto balím výbavu a mizím dom.
Víkend trávím doma, protože je v horách vždy spousta lidí a to jelenům moc nevyhovuje. Na další výpravu vyrážím hned v pondělí brzy ráno. Vyrážím po stejné cestě jako v pátek. Tentokrát se více jelenů ozývá po levé straně cesty, a tak scházím do lesa a lesním průsmykem se vydávám směrem k vrcholu hory. Po své pravé straně slyším troubícího jelena, podle blížícího se hlasu jde přímo ke mně. Vítr mám zatím dobrý. Usedám do borůvčí a s fotoaparátem v ruce už na něho čekám. Už, už slyším šustící větve, jak jelen prochází mlázím přede mnou, když se z ničeho nic otáčí vítr a jelen mizí, odkud přišel. Zvedám se a pokračuji lesem dále za dalším jelením hlasem. Jdu stezkou vychozenou zvěří a troubícího jelena mám ve svahu kousek nad sebou. Jdeme souběžně, ale i on po nějaké době utichá, tak po vrstevnici pokračuji sám. Přes stezku leží padlý strom a ve chvíli, kdy ho překračuji a nejsem připravený na focení, mi na stezce přímo proti mně vychází mladý jelen, který na nic nečeká a mizí v mlazině. Škoda, fotka by to byla krásná. Vycházím na vrchol hory, kde procházím klečí a vysokým smrkovým lesem. Když přicházím na okraj vysokého lesa, slyším několik jelenů troubících v mlazinách přede mnou. Vydávám se za nimi. Dva se přetrubují a jsou kousek od sebe. Jdu za nimi, ale oni jdou stále směrem ode mě, a tak je ani nespatřím. Je to ale neskutečný koncert, který mi svými hlasy předvádějí. Po tři čtvrtě hodině docházím k velkému průsmyku, kde usedám na velký kámen a vytahuji svačinu. Fotoaparát odkládám vedle sebe. Po chvilce mě upoutává pohyb naproti přes průsmyk. Rychle se sesouvám za kámen a připravuji fotoaparát. Jelena sice vidím, ale má před sebou smrk, za nímž se zastavuje. Čekám, že udělá ještě pár kroků a krásně se mi vystaví, ale jako už několikrát mě zrazuje vítr a v nejméně vhodný okamžik se otáčí přímo k jelenovi a je po všem. Naštvaně odkládám fotoaparát zpět na kámen a pokračuji ve svačině. Blíží se poledne a v kapse mi vibruje mobil. Je to telefonát, na který čekám. Známý mi oznamuje, že odpoledne mohu dorazit na uvolněnou chatu. Balím vybavení a přes kopec se vracím k autu. Po cestě zpět potkávám vedle lesní cesty pasoucí se srnu.
Domů dorážím kolem třetí hodiny, rychle balím věci a vyrážím. Po cestě nakupuji zásoby jídla a pití na několik dní a pak už mířím směr Jizerské hory. K chatě dorážím v pět hodin. Seznamuji se s dalším ze zdejších horalů, který mi dnešní večer bude na chatě dělat společnost. Pak ještě balím fotoaparát a razím do terénu. Nic ale nepotkávám a na chatu se vracím již za tmy. Můj hostitel spolu se svým kolegou již sedí v kuchyňce a klábosí. Přidávám se k nim a hovorem o zvěři, horách a přírodě trávíme čas zhruba do půl jedenácté, ale pak už se rozhodujeme jít spát, protože nás čeká brzké vstávání. Otvírám si okno a uléhám do postele. Za chvíli už jsem v říši snů a nabírám síly na další den. Ráno ve čtyři hodiny mě budí neskutečně silné jelení troubení poblíž chaty, které mě z postele tahá k oknu. Nasávám ranní horský vzduch a poslouchám vytrubujícího jelena. Krásné probuzení. Venku je ještě velká tma a tak uléhám zpět do postele a naslouchám jelenímu koncertu. Ve čtvrt na šest vstávám a vyrážím. Obvyklou cestou se vydávám znovu do míst z předešlého dne. Jeleni zase krásně troubí, slyším tři, kteří jsou poblíž mě. Tentokrát se rozhoduji odložit batoh a za jelenem vyrazit na lehko. Mlazinou se k němu pomalinku přibližuji, ale on mi neustále uniká. Poté se mi trošku vzdálí a přechází přes průsmyk. Vydávám se za ním. Vycházím na starou lesní cestu a v nízkých smrcích nad ní už vidím mého jelena. Fotografuji ho přes stínící smrčky a on pak odchází směrem ode mě.