Dančí říje 2011
Dančí říje 2011
Po úspěšné jelení říji mě čeká období, kdy probíhá říje dalšího člena z čeledi jelenovitých a to daňka skvrnitého (evropského). Stejně jako u jelenů nemám nejmenší tušení jak, kde a kdy přesně říje probíhá. V revírech, které mám v blízkosti bydliště, dančí zvěř občas potkávám, a proto jako cíl mých výprav vybírám mně dobře známý revír. Jelikož mi ještě zbývá spousta dovolené, tak si týden beru a vyrážím na fotolov daňků. První výpravu podnikám v pondělí 24. října. Já protentokrát nemířím do mého obvyklého revíru, ale o pár kilometrů dále do revíru mého mysliveckého kamaráda. Vyrážím brzy ráno vstříc novému fotografickému dobrodružství. Po půl hodině jízdy dorážím k rybníku, který leží nedaleko lesů, do kterých se vydám. Parkuji auto vedle cesty, beru vybavení a vyrážím. Jdu po lesních cestách, moc to tu neznám a nechci zabloudit. Po nějakých dvou kilometrech jsem bez většího kontaktu se zvěří, narážím pouze na pár kusů srnčí zvěře a drobné ptactvo, které se prohání ve větvích a loví hmyz. Po dančí zvěři ani vidu ani slechu. Procházím vcelku velký úsek, ale po zvěři jako by se zem slehla. Vracím se tedy k autu a odjíždím domů. Doma se rozhoduji, že další dny už nebudu experimentovat a vyrazím do známých míst, kde jsem daňky aspoň občas potkal. V úterý vyrážím do lesa brzy, ještě za šera. Zasedám v olšovém háji a čekám, jestli se nějaká zvěř neobjeví. Po hodině čekání na mě pomalinku začíná padat dřímota, když mě z polospánku vytrhne slabé křupnutí vpravo ode mě. Jsou tam dvě menší oplocenky, mezi kterými se zvěř občas projde. Chvíli čekám a sleduji, co bude dál, ale nic se neděje, a proto odvracím pozornost jiným směrem. V podvědomí mě ale začíná hlodat myšlenka „otoč se“. Otáčím tedy pomalu hlavu a kousek ode mě stojí mladý daněk, špičák, pod kterým chvíli před tím křupla větévka, ale od té chvíle byl jako duch a naprosto nepozorovaně se ke mně přikradl. Zmařená příležitost, říkám si, když daněk odběhne. Beru vybavení a vydávám se na šoulačku. Tento den už potkávám pouze srnčí na velkou vzdálenost. Další den se vydávám na šoulačku delším obloukem napříč mými známými revíry v dobré víře, že potkám třeba i nějakou jinou zvěř, ale celá výprava se nese v podobném duchu jako předešlé odpoledne. Přicházím na louku v podlesí a usedám na posed, který je umístěný na okraji lesa. Pomalinku se začíná sešeřovat a začíná poprchávat. Já už se pomalu chystám odejít domů, když z lesa nade mnou zaslechnu povědomý zvuk. Chvíli je ticho a zvuk se opakuje. Ano je to, to co si myslím, „dančí rochání“. V hlavě mi vrtá, co bude dál, protože poprchává a já bych si nerad poškodil techniku. Z batohu tahám nepromokavé pončo, namotávám ho kolem objektivu a přetahuji přes tělo, aby se na něj nedostala voda. Slézám z posedu a vydávám se za rocháním. Když vcházím do lesa, vidím mladého daňka, jak odbíhá, ale rochání se ozývá odjinud, tak pokračuji dále. Během chvíle se pořádně sešeřilo a dešťové mraky to ještě podpořily. Na fotoaparátu zvedám citlivost, ale i přes to vychází časy hrozně krátké a navíc daněk, za kterým jsem se vydal, přestává rochat, takže se otáčím směrem k domovu s příslibem lepšího zítřka. Další den vstávám ještě za tmy a jdu na stejný posed jako včera. Ještě je tma, proto vylézám na posed a čekám na světlo. Pomalu se začíná rozednívat a krajinu zalévá životodárné světlo. Příroda se budí do nového dne. Jaký to je krásný okamžik, když ptáci vítají nový den a všechno v záři ranního slunce ožívá. Na posedu čekám zhruba do půl deváté, chvílemi jsou slyšet rány způsobené bagrem dělníků, kteří obnovují v lese meliorace po loňských povodních. I proto je aktivita zvěře poněkud omezená. Mezi údery lžíce bagru, ale slyším už dobře známý zvuk dančího rochání. Slézám z posedu a vydávám se za strůjcem tohoto zvuku. Procházím olšovým hájem, pak smrkovou mlazinou a pomalu se blížím k dančímu říjišti. Přicházím na asfaltovou silnici a nad ní už v nízkém bukovém porostu rochá daněk. Není vidět, ale zato slyšet dostatečně. Kousek odsud vidím i dělníky opravující meliorace. Divím se, že si daněk vybral pro milostné hrátky takovéto místo poblíž lidí, i když z nich má přirozený strach. Daňka slyším kousek nad sebou. Vcházím do mladé bučiny a přikrčen s připraveným fotoaparátem na stativu se blížím k němu. Už vidím pohyb mezi stromy. Daří se mi dostat dost blízko a tak jsem přímo v centru dění. Při fotografování mi překáží spousta stromů, která tu je, ale i přes to se mi tohoto silného daňka daří zvěčnit, i když ne tak, jak bych si přál.
Daněk poodchází kousek dále do mlází a tam si v klidu rochá. Kolem něho se pohybuje pár daněl s jedním špičákem a jedním mladým daňkem, který čeká na svou příležitost. Tohoto mlaďase se mi daří zvěčnit ve žluté záplavě bukového listí.
Dančí pomalu poodchází a já se přesunuji na lesní cestu, která protíná tuhle mladou bučinu, usedám kousek vedle ní. Silný daněk stále rochá kousek nade mnou a já čekám, jestli nebude přecházet cestu, jako už to před tím podle hlasu několikrát udělal. Silný daněk nevychází, ale za to ten mladý ano. Vychází na lesní cestu a stáčí se přímo na mě. Nestačím ho pomalu ani fotografovat, ale pár záběrů se mi daří. Než si uvědomí, že jsem člověk, tak se ke mně dostane na takových dvanáct metrů a já už fotografuji jeho portréty.
Když si uvědomí svou chybu odskočí kousek zpět, zastaví se na okraji porostu a ještě se na mě naposledy otočí.
Poté odskakuje do lesa a mizí mi z dohledu. Sedím dále, ale musím se trošku protáhnout, už v té přikrčené poloze začínám být celý ztuhlý, a tak se na chvíli postavím. Jak už to v takových chvílích většinou bývá, jako naschvál přímo přede mnou vychází z mlází daněla. Vše se nakonec v dobrém obrátí. Daněla mě sice při mém pohotovém zakleknutí zpozorovala, ale byla tak zvědavá, že se na mě přišla podívat blíž. Po předchozí zkušenosti s daňkem jsem měl nasazené zoomové sklo. Byl jsem tedy připraven i na to, že se ke mně dostane tak blízko. Ve skrčené pozici jsem ji sledoval v hledáčku a pěkně v klidu jsem si ji mohl zaostřit. Vykoukla mi krásně zpoza mladého boučku, jehož žloutnoucí listí ji krásně orámovalo. V okamžiku, kdy ticho lesa prořízl zvuk závěrky, daněla více nečekala a odhopsala si dále do bezpečí lesa.
Tato fotografie byla posledním střetnutím tohoto dne. Ještě sice v dálce slyším rochat daňka, ale balím a odcházím domů. Na další výpravu za daňky se dostávám až za dva dny. Nechávám se odvézt bratrem asi sedm kilometrů od domova s tím, že domů dorazím pěšky. Vyrážím kupředu známými lesy a pomalým tempem s nastraženými smysly pátrám po zvěři. Po pár kilometrech potkávám jen několik srn, ale po dančím ani památky. Postupně se blížím k místům, kde jsem byl posledně úspěšný, ale tentokrát je tu klid. Pokračuji tedy směrem na Kančí vrch. Procházím vysokým smrkovým lesem a přes místo, kde mají daňci vyhrabané kotlíky, ale ani tady nic. Postupuji dál hustým smrkovým porostem, když spatřuji na jeho okraji už v březovém porostu silného lopatáče. Nese se ladně a ničeho si nevšímá. Fouká vcelku silný vítr směrem od něho, takže nemá šanci mě navětřit, a tak se pomalu a jistě přibližuji, chvíli jdeme téměř souběžně asi tak čtyřicet metrů od sebe. Po chvíli daněk přidává do kroku a já musím dosti zrychlit, abych ho stíhal. Větvičky mi křupou pod nohama. Jejich hluk je naštěstí maskován silným větrem. Daňka dostihuji na okraji vyššího smrkového porostu a pořizuji dva záběry.
Potom daněk zachází do bukového mlází a já už si říkám, že je po všem. Měním tedy směr a pokouším se mu nadejít, ale moc už nevěřím tomu, že ho ještě potkám. O to větší bylo mé překvapení, když vyšel na stejné pasece jako já. Neví o mně, pomalinku si jde svým tempem dál. Opatrně se k němu blížím vysokou trávou a z ničeho nic pode mnou praská větev schovaná pod ní. Okamžitě zaklekám, no spíše se tedy zabořuji do trávy. Daňka to k mé radosti nevyplašilo, ba přímo naopak zastavilo ho to. Pomalu se otočil, aby se podíval, co to bylo. Hold někdy je zvědavost silnější. Já zabořený ve vysoké trávě, skryt před jeho zrakem, ho již sleduji v hledáčku fotoaparátu. Stále byl ale skrytý za malým smrkem. V duchu si říkám „ pojď ještě kousek“. Jako kdyby mě slyšel, ladným a vznešeným krokem vychází mimo clonící strom. Zrak má přesně upřený do míst, kde jsem. Pomalu ostřím na oči a říkám si, že to nesmím zkazit, protože mi dá jen jednu šanci. Na daňkovi je vidět napětí, se kterým sleduje místo, kde jsem skryt. Opatrně mačkám spoušť. Ticho nastalého okamžiku prořezává prásknutí závěrky fotoaparátu. To už daněk nevydrží a dává se na útěk. Jak jsem říkal „pouze jedna šance.“ Usedám do trávy a kontroluji pořízený snímek. K mé radosti vyšel dokonale. Chvíli jen tak sedím a přemítám si tento neskutečný zážitek. Pozorování tohoto majestátního lopatáče na vzdálenost ne větší než deset metrů, jak má všechny smysly nastražené mým směrem a neví o mě, až do chvíle, kdy jsem ho zvěčnil na fotografii.
A toto je poslední zážitek z dančí říje 2011. Jak se říká „to nejlepší na konec“.
Pro tyto zážitky to spousta z nás tichých lesních bláznů dělá a je nám jedno, že to ostatní nechápou, ale my fotolovci víme své.
Fotolovu zdar...